Ing. L. Koutný: Racer Horkey Mustang

Na loňském Openscale všechny zaujal model pylonového speciálu Horkey. Požádali jsme autora plánku a stavitele v jedné osobě, aby serveru Minimakety.cz prozradil o modelu něco víc. Informace dodané Ing. Lubomírem Koutným si teď můžete přečíst.

Většinu soutěží kolem pylonů u třídy Unlimited vyhrávají upravené stíhačky z W.W.II. Podobně je tomu i u létounů, které překonaly světový rychlostní rekord vrtulových letounů s pístovým motorem. Prakticky se vždy jednalo o upravené americké stíhačky Mustang, nebo Bearcat. Stále větším problémem je sehnat takového zachovalého veterána. Ještě větším problémem pak je sehnat vhodný motor a naladit jej na potřebných cca 3000 HP. Vývoj pístových leteckých motorů vyvrcholil prakticky hned po válce. Od té doby nejvyšší rychlosti patřily letounům s lopatkovými motory. Dnes je nejdále vývoj pístových motorů u závodních automobilů třídy F1.

Proto také noví zájemci o soutěže racerů se snaží přijít do soutěže s malým letounem, vybaveným přeplňovaným motorem z F1. Zatím tyto typy (DESIGNE N, TSUNAMI, Rutanův POND racer a další) neměly úspěch. I vyhlášené letecké konstrukční kanceláře (např. Suchoj a jeho STRELKA) přichází se svými projekty. V neposlední řadě tak učinil i bývalý hlavní konstruktér americké firmy North American se svými projekty. Vůbec asi nejzajímavější je dvoumotorový HORKEY.

Hlavní konstruktér firmy North American říká, že ideově vychází ze svého stíhacího letounu P-81 Twin Mustang, který měl obdobnou koncepci, nový racer však je mnohem menší (75%), lehčí, bez výzbroje a je navržený pro vysoké rychlosti dosahované v blízkosti země. Tomu byla podřízena celá konstrukce. Letoun má šípová křídla, respektuje pravidlo ploch a využívá ve své době nejvýkonnější motory t.j. turbokompresorem přeplňované motory, původně určené pro vozy F1. Tolik citace autora projektu.

Letoun je mimořádně zajímavý nejen zmíněným šípovým křídlem, ale i nestejnou délkou přídí trupu, což umožňuje blízké osy trupů, když disky vrtulí se při pohledu zepředu prolínají. Toto řešení je velmi zajímavé pro gumou poháněné minimakety u kterých je vždy žádoucí, aby průměry vrtulí byly co možná největší.

Mizerné podklady, či spíše jen skica však ukazují na přídi výfuky, což by u turbokompresoru snad vůbec nemělo být. Je otázkou, kde onen turbokompresor má být umístěný, snad hned za motorem, tam by byl i případný mechanický kompresor. Ovšem při hlubším studiu a předpokládaném rozboru hmotností a jejich momentů zjistíme, že šípové křídlo je až příliš v zadu a skutečný letoun by vyšel zatraceně těžký na nos. Těžká na nos vyšla i dvacetinka a to jsem po čertech šetřil na váze vrtulí!!!

Dalším problémem byly barvy. Dotazem na největšího experta v USA Billa Hannana jsem o moc chytřejší nebyl. Shodli jsme se však na tom, že na letounu není vidět žádný výraznější chladič. Letoun tedy měl mít povrchové chlazení a k tomu odpovídá pouze kovový povrch - žádný komposit!!! Tak tedy Bill vše uzavřel: letoun by měl být celý v barvě kovu (alcad), před kabinou černý pruh proti oslnění, černé listy vrtulí a černá imatrikulace. Letoun měl dosáhnout rychlosti přes 1000 km/h ta tisícovka by v tom mohla být a před ní N. Protože je to racer, tak na křídle by mělo být startovní číslo, to může být v jiné barvě např. červené. Protože by to v soutěži asi byla jednička, tak ji tam má...

Horkey má sice velká kormidla a závěsy svazků byly skoro až u kormidel, ale dlouhé přídě v kombinaci se šípovým křídlem vedly k tomu, že éro je těžké na nos. Bylo nutné dovažovat plastelinou za kormidly. Oba svazky jsou totožné s tím, co létá Maruška na své P-30 (4 nitě gumy TAN SS 2005 o délce 750 mm). Maximální počet otáček při 20 stupních Celsia je asi 2100. Zalétávání probíhalo ve třech etapách. Ta první po vyvážení byla uzavřena tím, že éro má asi malý úhel seřízení. Po nutné úpravě doma (nařezaly se zadní vnější části VOP) a šlo se na věc. První lety byly asi na 600 otáček, éro se placatilo v horizontu bez zatáčky a na konec přišlo přetažení a pád. Ubral jsem tedy plasteliny vzadu, pak však éro šlo na motor do země. Třetí etapa začala naříznutím odtokovky na šikmých SOP a vyhnutím dovnitř, čímž se dále zvětšilo seřízení. Nyní se éro již chovalo poměrně normálně, pouze bylo nutné zmenšit potlačení osy vrtulí (nezvyklé, obyčejně tomu bývá naopak). Nicméně éro je hodně citlivé na každý zásah do kormidel a ta se trochu samovolně vrací do původního stavu, takže před každým létáním je nutné vše jemně doladit! Po doladění bylo předvedeno několik parádních letů na 1200 otáček byla výška asi 20 m a motor kolem minuty, kluz byl poměrně slušný a takový let by každý na soutěži bral. Jeden let na 1400 otáček byl již opravdu hezký se dvěma velkými zatáčkami o 360 stupňů.

Stavba je v mezích toho, co je u minimaket běžné. Model určitě není vhodný pro začínající modeláře. Přesné váhy v kostře neznám, snad něco bude na plánku, většinou to tam píšu (ale bude to kolem 40 g), dva svazky po 9,5 g, potah + lak kolem 8 g, 3g balastu na ocase. Kdybych éro stavěl znovu, pak závěsy svazků dám 5 mm před náběžku kormidel - odpadne dovažování, asi bych křídlo posunul o 10 mm dopředu a zvětšil úhel nastavení zvednutím náběžky o 3 mm oproti původnímu výkresu. Myslím si totiž, že ani skutečný letoun by nemohl mít těžiště tak kam patří při dodržení polohy šípového křídla dle oné malé muchy.