Pohár Jiřího Merty 2021, Brno-Medlánky 28. a 29.8.2021

Některé z vystavených modelů Jiřího Merty

Termín letošního 4. ročníku putovního Poháru Jiřího Merty byl stanoven na poslední srpnový víkend, který následoval po celkem deštivém týdnu (ostatně deštivý byl celý tento rok) a i na sobotu a hlavně neděli byl déšť hlášen. Ráno před zahájením soutěže to na parkovišti v areálu Aeroklubu Medlánky nevypadalo moc povzbudivě - na parkovišti plném kaluží postávalo 6 modelářů, z nich 4 soutěžící. Pár jich ještě dorazilo před vlastním zahájením soutěže a další chvíli po ranním briefingu - takže to nakonec nebylo tak smutné jak to na začátku vypadalo. Celkově se sešlo 9 soutěžících s 22 soutěžními minimaketami. Kromě těchto modelů pak někteří přivezli i modely z pozůstalosti Jirky Merty aby se s nimi zúčastnili pravidelného happeningu - létání s jeho dvacetinkami. A jak se ukázalo později, v kufrech aut se nacházely i další modely, které byly potom hlavně v sobotním odpoledni k vidění i v letu na ploše letiště.

Část soutěžních modelů připravených ke statickému hodnocení

Co se představených novinek týká, tak ze soutěžních modelů jsem zaregistroval jen dvacetinku Piper L4 Jirky Tamfala. Novinkou v uvozovkách byl i Heinkel He-189 Radka Čechlovského - v tomto případě se ale jednalo o velmi náročnou renovaci modelu Jiřího Merty, se kterým Radek logicky nesoutěžil. Soutěžní minimakety byly vyskládány v prostorách restaurace U křivé vrtule, kde se tři dvojice bodovačů (Adam Jakeš s Antonínem Křižkou, Jiří Alfery s Pavlem Stráníkem a Antonín Alfery s Jiřím Tamfalem) ihned pustily do statického hodnocení. Dvacetinky Jiřího Merty pak byly vystaveny na terase restaurace. Prostě všechno probíhalo tak jako v předchozích ročnících, osvědčené věci není důvod měnit. Jakmile skončilo bodování statiky, přihnala se přeháňka, která důkladně zamokřila celkem vysokou trávu na letištní ploše a rozbahnila příjezdovou komunikaci. Jen co déšť skončil, přesunuli se soutěžící i pořadatelský tým do prostoru určeného k letové části soutěže. Tráva byla příjemně vysoká právě tak aby ochránila modely před poškozením při tvrdším přistání. Zato nedaleký porost vzrostlé kukuřice budil obavy. Počasí se naštěstí záhy umoudřilo, mezi mraky prosvítávalo čím dál tím víc slunce a hlavně bylo skoro naprosté bezvětří, které vydrželo až do večera.

Úspěšný záchranný tým vyslaný do kukuřice hledat Curtisse P-40B Tondy Alferyho

Soutěžní lety zahájil Tonda Alfery s Cessnou Birddog krásným letem s vydatnou pomocí termiky. Hned za ním pak Luboš Koutný startoval ze země s Jakem 55M, ale ukázalo se, že barveným a ne moc prolakovaným papírem potažený model se ve vlhku pokroutil. První pokusy o vzlet skončily po pár vteřinách v trávě a dalo trochu úsilí model opět správně seřídit. Krásně létal Jirka Tamfal s Be-51 Super Bibi, s druhou novinkou, Piperem L4, měl trochu více práce. Nádherně létal i DH.80 Puss Moth Michala Křepelky, v absolutním klidu po minutovém kroužení přistával přímo k Michalovým nohám. S přibývajícím časem nebyla ani nouze o termiku. Už už to vypadalo, že Morane-Saulnier N Antonína Alferyho, přestavěný z gumového pohonu na pohon jedním z prvních Gašparínových motorů na CO2, v ní zopakuje osud Tondova Moranu A.I, který takto před pár lety v silné termice uletěl. Ale naštěstí ze stoupavého proudu včas vypadl a majitel jej záhy přinesl zpět. Už ne tolik štěstí měl Tonda s Curtissem P-40B, který po krásném letu a dlouhém kluzu skončil v kukuřici a jeho více než hodinové hledání za pomoci obou synů Tondovi nepřineslo úspěch. Až v podvečer zorganizovaná hromadná pátrací akce skoro všech soutěžících uspěla, paradoxně jen co jsme se začali v kukuřici organizovat jak budeme porost pročesávat. Dlouho bude k lepšímu dávána konverzace při samém zahájení hledání: "A do kdy budeme hledat?". "Dokud ho nenajdeme." "Ale já už jsem ho našel." Nálezcem byl Toník Křižka. Jak se podařilo Curtisse zalétat bylo obdivuhodné, na jarním Air Races se s ním Tonda trápil tak, že až propadal malomyslnosti. Ovšem zvětšení směrovky dokázalo zázrak. S ne příliš zalétaným Messerschmittem Bf-109G-14 se hodně trápil Pavel Stráník. Když už toho chtěl nechat a další pokusy vzdát, pohrozil modelu přestavbu dvacetinky na pohon elektromotorem a Mezek dostal rozum a předvedl několik krásných soutěžních letů. To Messerschmitt Tondy Alferyho, postavený ze stejné stavebnice jen ve verzi Bf-109F-2 a o bezmála 10g lehčí, létal zcela spolehlivě. Kromě soutěžních byly ve vzduchu k vidění i další modely, se kterými jejich majitelé létali jen tak pro radost. Především neúnavný elektroletec Ivan Horníček létal hned s celou řadou svých malých elektroletů, volných i rádiem řízených, mezi nimiž ovšem s převahou kralovaly dva vícemotorové dopravní dvouplošníky, dvoumotorový Handley Page W8 a třímotorový De Havilland DH.66 Hercules. Pavel Stráník hned prvním letem prohlásil za zalétanou dvacetinku F4U Corsair, která po jarním neúspěšném a neperspektivním stádiu pohonu gumou skončila jako RC minimaketa a v této konfiguraci rozhodně přináší svému majiteli výrazně více radosti.

První hromadný rozlétávací start v rámci Schneider Cupu

V 17:00hod byly zahájeny vyřazovací hromadné lety soutěže Schneider Cup. Benevolentní pravidla umožňují, aby spolu soutěžily minimaktey různých velikostí a třeba i jen projektované typy. Omezení není žádné, snad jen to, aby se předloha nějak "otřela" o známé meziválečné rychlostní závody hydroplánů o pohár továrníka Schneidera. Takže letos na startovní čáře stanuly dvě Pegny, P.5 Luboše Koutného a P.1 Jirky Tamfala, které mají blíže k účelovému soutěžnímu modelu než k pořádné maketě, a pro změnu dva hezké a složité plovákové dvouplošníky, dvacetinka Sopwith Schneider Antonína Křižky a pistácio Sopwith Rainbow Jiřího Doležela. V prvním kole vypadl Toník Křižka, v druhém Jirka Tamfal, jenže Pegna P.5 Luboše Koutného zakončila svůj pěkný a dlouhý let v kukuřici a najít se ji už nepodařilo. Vítězem se tak již bez dalšího létání stal Jiří Doležel se Sopwith Rainbow. Po Schneider Cupu následovalo exhibiční létání s modely Jiřího Merty - napřed společný start, pak lety jednotlivých modelů a protože jsme si to všichni náramně užívali, následovaly ještě další a další lety, jen tak pro radost. Je třeba zopakovat, že všechny předváděné modely létaly velice hezky, vysoko a i dlouho. Sobotní letový program tím skončil a přesunuli jsme se do učebny Aeroklubu Medlánky, kde měl Antonín Alfery přednášku na téma aerodynamika volných venku létajících minimaket. Poté jsme se rozcházeli smířeni s tím, že v neděli bude celý den pršet, jak tvrdila předpověď i zprávy z věže aeroklubu, a tak že se jen tak sejdeme, vyhlásí se výsledky a tím soutěž skončí.

Nedělní počasí už bylo trochu pošmourné, i účastníků ubylo

Avšak v neděli nepršelo ani ráno ani přes den. Sice trochu více foukalo než v sobotu, to ale zase nebylo tak překvapivé, když v sobotu nefoukalo vůbec. Dokonce chvílemi i slunce vysvitlo a byla i sporadická termika. Ráno již mezi námi byl i Dušan Garba, který své modely na sobotní bodování poslal po Jirkovi Tamfalovi ale jsa zaneprázdněn, dorazil až v noci na neděli. Dojet musel, protože jako držitel putovního "poháru" z loňska jej musel odevzdat, aby mohl být předán do držení vítězi letošnímu. Někteří sobotní soutěžící a účastníci, jak bývá zvykem, v neděli už nedorazili, a mnozí z nás, co jsme se v druhém dni soutěže na letišti sešli, už žádné létání v neděli neplánovali, takže ve vzduchu byly k vidění hlavně Dušanovy modely, se kterými se snažil odlétat své soutěžní lety. Jeho Kawasaki Ki-61 létal velice hezky, se stále nasazeným podvozkem jak má ve zvyku. Nakonec si ale poškodil směrovku a tím pro něj soutěž skončila. Jeho druhý model, Kokusai Ta-Go, dosahoval nevídaných výšek, avšak po vytočení svazku následovala fáze těžko nazvatelná kluzem, kdy se model stylem volně padajícího listu snášel zpět na zemi. Jiří Tamfal dál zalétával svého Pipera, ten ale stále houpal a ne a ne si nechat domluvit. Tonda Alfery zase zalétával svou letošní novinku Fw-190D, která do soutěže přihlášena nebyla - jemu se dařilo o poznání lépe než Jirkovi. Pro oživení s RC dvacetinkou Heinkel He-112 poletoval Pavel Stráník, s dalším RC modelem létal i Miroslav Kuba a s FPV droníkem čile rejdil Vladimír Alfery. Ostatní dopoledne strávili v debatách a v očekávání vyhlášení výsledků.

Letošní držitel putovního poháru - Pavel Stráník s putovní soškou

Na to došlo kolem jedenácté hodiny opět v prostorách restaurace U křivé vrtule. Byli vyhlášeni vítězové všech létaných kategorií, tj. M-min, M-min WW.II, BV-min, Mmin-CO2, Mmin-Elektro, Schneider Cup a kondenzátory. V nejvíce obsazené kategorii dvacetinek takzvaně obecných, čili bez jakéhokoliv omezení data vzniku předlohy, bylo přihlášeno 11 modelů. Zvítězil Michal Křepelka s Morane-Saulnierem A.1 v civilním zbarvení, který jako jediný zalétl obě maxima. Nutno ale přiznat, že vzhledem k nadhodnocením a velikosti, či spíše malosti, není u této dvacetinky maximum zrovna vysoké. Na druhém místě se o necelý bod za vítězem umístil Dušan Garba, kterému do druhého maxima chyběla asi jen vteřina - to je třeba ocenit hlavně proto, že své soutěžní lety odlétal v nedělním, nepříznivějším počasí než panovalo v sobotu. Oba tyto modely měly skoro stejné statické hodnocení, a tak o vítězi rozhodovaly právě lety. Vitězem pohárové kategorie, dvacetinek druhoválečných předloh, a tím i držitelem putovní sošky na následující rok, se k vlastnímu překvapení stal Pavel Stráník s Messerschmittem Bf-109G-14. Odstup od druhého Tondy Alferyho s Curtissem byl doslova "o prsa korejské plavkyně", ani ne půl bodu. Paradoxně mu asi pomohlo, že Tondův Curtiss skončil po dvou soutěžních letech v kukuřici a tak vylepšit letový výsledek již v sobotu nestačil. Létání "negumových" minimaket "na minutku" bylo tradičně rozděleno na ty poháněné motory na CO2 a elektromotory. Má to samozřejmě svou logiku, trefit se do 60s délky letu je u kysličníků úplně něco jiného než u elekter s dnes již zcela běžnými timery, ale na druhé straně pak v těchto kategoriích soutěží jen pár modelů. Takže v "céóčkách", které byly tři, zvítězil Antonín Alfery a Moranem N, druhý Michal Křepelka létal s Kuňkadlem sice krásně, ale zhruba dvakrát déle než měl. Krásný, dokonale maketový Sopwith Pup Jirky Doležela svého majitele trápil, přimět motor Modela CO2 k nějakému rozumnému chodu se vůbec nedařilo. Takové problémy odpadají u elektromotory poháněných minimaket, ve které se letos sešly překvapivě jen dvě, a opět velmi těsně zvítězil právě Jirka Doležel s Hanriotem HD.2, plovákovým dvouplošníkem předělaným na elektromotor z gumou poháněné dvacetinky.