Čtyřicet let dvacetinek

Rok 2009 by se dal nazvat s mírnou nadsázkou "Rokem dvacetinek". Jednak kategorie samotná oslaví kulaté čtyřicáté narozeniny, jednak nejpopulárnější soutěž Openscale, na které se příznivci každý rok v Brně scházejí, bude mít své 17. pokračování. Je sympatické, že v oficiálním kalendáři soutěží přibyla tento rok další soutěž dvacetinek. Podle neoficiálních informací v našem fóru bude letos dokonce šest příležitostí poměřit síly. Rok 2009 taktéž ukáže, jestli signály z posledních dvou sezón potvrdí trend obrození této kategorie.

V naší redakci se urodil nápad, publikovat článek, který rekapituluje ony čtyři desetiletí modelů v měřítku 1:20. Ale v roce 1969 byl redakční tým ještě na houbách, odtud se nic vydolovat nedalo. Na konci října 1969 se v Kalifornii propojily dvě univerzity UCLA a Stanford pomocí paktové počítačové sítě. Internet tedy vlastně vznikl současně s dvacetinkami. Ale Sergej Brin a Larry Page, autoři Google, houbařili společně s redakcí, takže vygooglit se toho taky moc nedá. Nezbývalo než obrátit se na pamětníka, pamětníka nejpovolanějšího. Nebude asi těžké uhádnout koho jsme zvolili a kdo se úkolu zhostil. Vy teď máte možnost přečíst si zde rekapitulaci oněch čtyřiceti let. Nicméně, nikdo není neomylný a nikdo si nepamatuje úplně všechno. Budeme rádi, když pamětníci při čtení dvoudílné rekapitulace historie dvacetinek porovnají fakta zde uvedená se svými záznamy a pošlou nám do redakce případné korekce. Děkujeme.

Díl první: jak se zrodily dvacetinky

Lze říci, že již na počátku dvacátého století se letečtí modeláři inspirovali tvary skutečných letounů. V meziválečném období pak již lze mluvit o minimaketách a některé z nich - zvláště pak americké, francouzské a britské konstrukce byly opravdu zdařilé. Také v předválečném Československu se objevily plánky minimaket, ponejvíce pak známé pod značkou IPRO. Některé, především pak Semerádovy konstrukce byly nejen pěkné, ale i tvarově věrné. U jiných však je tak podivná konstrukce a především pak špatné úhly seřízení, že nutně docházíme k závěru : plánky byly publikovány dříve než byl model postaven a rozhodně takto nemohl létat. Zákaz létání v protektorátu pak za války přivedl mezi modeláře mnoho bývalých pilotů a tito přirozeně tíhli k maketám. V několika časopisech se objevují plánky minimaket a tento trend přetrvává ještě nějaký ten čas po válce.

Na počátku šedesátých let se létá prakticky pouze se soutěžními modely FAI, jsou to větroně A-2, modely s gumovým pohonem Wakefield, volné motorové modely s motorem 2,5 cm3 a upoutané modely. Pár nadšenců laboruje s prvními RC modely. Začínají se však také objevovat menší modely: větroně A-1 a malé gumáky Coupe d´Hiver. V této době vzniká LMK Brno 3, kde je výborná parta létající s wakefieldy a pár bažantů přecházejících od školních modelů A-1 také na wakefieldy. Další mladíky vede L. Koutný v modelářském kroužku na ZŠ Hybešova, hoši Weininger, Daňhel, Nejezchleb, Čech a další + jedna dívka - Daňhelová zde staví modely Coupe d´Hiver a wakefieldy. Na jednu schůzku přináší vedoucí malou polomaketu brazilského sportovního letounu Falcao, inspirovanou lístkovnicí v L+K. Malý dolnoplošníček hezky startuje z podlahy místní tělocvičny, vystoupá až pod strop a po půl minutě přistává na parkety. Všichni si chtějí postavit něco podobného. Kreslí se tedy značně zjednodušené plánky a staví první minimakety.

Mezitím v Modeláři vychází plánek minimakety Brochet od Mirka Rohleny, kterou si staví mladík Tonda Pospíchal. Mladíci Hanika a Kunert staví stíhačky Hurricane a Mig-3. Domlouvá se první soutěž, která se létá na fotbalovém hřišti na Radlase v neděli 12. září 1965 (pozn. redakce: původní reportáž z časopisu Modelář najdete jako PDF soubor v našem archívu). Favorizovaný Kawasaki Ki-61 se zatahovacím podvozkem sice létá hezky, ale soutěž díky termice vyhrává Mirek Duda, létající proxy s Tondovým Brochetem (ten leží doma s angínou). Dobře také létá Hanikův Hurricane - po startu z ruky však otevírá zatáčku a přistává někde v záhonech jahod. Dokonalá kamufláž modelu způsobila, že konstruktér svoji minimaketu do konce soutěže nenašel a na vítězství mu tak chyběl start ze země. Na soutěži jsou také členové LMK  Brno 1 otec a syn Drncovi, oba mají postaveny malé Dreideckery podle starého plánku IPRO i přes pečlivou stavbu tyto naprosto odmítají létat. Hubert Pernica svou parádní Cessnu 185 nestačil dokončit. Domlouvají se termíny pro další dvě soutěže v následujícím roce, zatím stejné místo konání a také to, že příště se bude létat ve dvou kategoriích rozdělených podle velikost do 400 a 600 mm. Stručná reportáž a pár fotek je díky šéfredaktoru Smolovi publikováno v Modeláři. Ozývá se Zdeněk Raška a v jeho LMK Frenštát se také staví minimakety.

V Brně se staví nové minimakety a přibývají další nadšenci z kroužku Mirka Dudy to jsou hlavně Tonda Pospíchal, Zdeněk Vávra a Tomáš Heinl se stíhačkami P-39D a Bf-109F a Richter s Š-3. Velice hezké minimakety staví také wakefieldář Jirka Boček, který postavil malého Fokkera Austriáka a přidává se i Mirek Hrubý s velkou C-104. Další soutěže se létají na Brněnské riviéře v Pisárkách. V té době pomalu začíná renesance halových modelů microfilm v Československu a modeláři se dostávají do velkého pavilonu Z na Brněnském výstavišti. Podařilo se domluvit, že minimaketáři zde také mohou uspořádat svoji soutěž. V halových podmínkách létají minimakety moc hezky, pro některé je však i tato obrovská hala malá a tak Raškova Cessna často naráží do stropu, nejlépe zde zalétal malý Koutného Fw-190A a velký SPAD mladého Rudíka Drnce. Největším přínosem této soutěže však asi bylo to, že se při bodování objevil nenápadný pán středního věku, který svými vysoce kvalifikovanými připomínkami nás přesvědčil, že před námi stojí opravdový expert na historii letectví. V ten okamžik jsme získali šéfa bodovačů. Ano, byl to ing. Mirko Šmahel, kterému snad nikdy nebudeme dost vděčni za vše, co pro minimakety udělal.

Také ve Frenštátě uspořádali soutěž, z Brna tam jedou na skůtru Luboš a Eva Koutní, je velká zima a čelní plexi se pokrývá jinovatkou. Ve Frenštátě fouká silný vítr. Normálně by se soutěž asi přeložila na jiný termín. Ale přijeli Brňáci a tak se létá. V tom větru kupodivu nejlépe zalétal malý Fw-190A, vyhrál a inspiroval domácí ke stavbě podobných typů.

Počátkem léta následujícího roku již přijeli hoši z Frenštátu na soutěž do Brna se stíhačkami z druhé světové války. Velice hezky mimo Rašky stavěli také hlavně Sojka Boháčová a Dušan Krumplovič. Snad by bylo dobré zmínit, že cesta na motorkách do Brna z Frenštátu byla dramatická, téměř celá za deště a v bouřkách, promáčení kluci se pak sušili u Mirka Dudy ve školní tělocvičně na ZŠ Mendlovo náměstí, kde ve spacácích přespali. Druhý den bylo nádherné počasí. Bodovalo i létalo se na Riviéře. Mimo Raškova Spitfire tam bylo hned několik Fw-190, ty však oproti Koutnému Fw-190A měly mnohem štíhlejší a delší předky trupů, hned se objevili „experti“ prohlašující, že chlapci si to upravili, aby éra lépe létala a že za to bude velká penalizace. Avšak ing. Šmahel, řekl: "Klid chlapci, napřed se podíváme o kterou verzi se jedná". Rozbalil své kartičky s fokouši a zjistil, že to budou Fw-190D „DORA“ s řadovým motorem, o kterých většina Brňáků tehdy neměla ani tušení. V krásném počasí nejlépe létaly větší minimakety Fokker D-VIII, Morane N a Bristol M1C.

Tehdy, asi poprvé, se ozvaly hlasy, že to blbě vypadá, když vedle sebe stojí velká Se-5a se Spadem, Fokkerem a Moranem o rozpětí 600 mm vedle malého Mustanga, Hurricane, Fokouše, Spitfire, Jaka a Miga o rozpětí pouhých 400 mm. Hned se objevil argument, že ani stejné, jednotné rozpětí tento problém nevyřeší. Jediným řešením může být jen jednotné měřítko. Zda to má být, 1/16 nebo 1/24 jako u plastikových modelů o tom se hned vedla diskuse. Ing. Šmahel řekl, že by se vše v klidu mělo zvážit a zohlednit minimální rozměr minimakety, hlavně u modelů z období První světové války, aby tato mohla venku stabilně létat a naopak, aby ty z Druhé světové nebyly zbytečně velké, potřebující spoustu materiálu a hlavně kvalitní gumy, kterou není snadné sehnat. Je třeba také zvážit nároky na transport! Doporučil v klidu se za měsíc sejít a pak se rozumně dohodnout na měřítku. Tak se také stalo a jako optimální bylo přijato měřítko 1/20.

Šéfredaktor Modeláře Jiří Smola pomáhá propagovat dvacetiky otiskováním reportáží ze soutěží a hlavně publikováním výkresů se stavebními návody. Tak postupně jsou publikovány některé dvacetinky Drnce, Koutného, Káchy, Rašky a Šaffka.

Rok 1968 nebyl jen rokem Pražského jara, ale také rokem nadějí o uvolnění v různých oblastech, modelařinu v to nevyjímaje. Ruda Drnec nám při jarním veletrhu předvedl něco, co kdysi dělal v IPRO Čeněk Formánek: před zraky návštěvníků na brněnském výstavišti ve stánku Drobné zboží Jihlava jeho chlapci stavěli modely kluzáků, zájem byl obrovský a tržby prodejců stavebnic tomu odpovídaly. V těchto prostorách pak také probíhalo statické bodování minimaket a hned na ploše před pavilonem pak malý letecký den. Úspěch u diváků byl obrovský, největší aplaus dostal malý Spitfire Mk XIV Luboše Koutného, který po startu ze země rychle nastoupal nějakých 15 m výšky, stoupání zakončil hezkým loopingem, na druhý již neměl dost energie a tak z toho bylo něco jako souvrat, další svíčka, pád do vývrtky, její vybrání a nakonec přistání na stole mezi půllitry piva. Moc hezké a dlouhé lety předváděl velký ZLIN Z-42 Rudy Drnce. Letová část soutěže pak byla na Riviéře, nejúspěšnější byly tříplošníky: Koutného Fokker Dr.1 před Pernicovým Sopwith Triplanem.

Již necelý měsíc po okupaci vojsky "spřátelených armád" jsme chodili létat s minimaketami na Radlas. Muselo se jít kolem velké ruské posádky, usazené přímo v budově vojenského soudu na Cejlu. Ruským vojákům se sice líbily rudé hvězdy na Jaku-3, ale jeden důstojník zrudl jako krocan, když uviděl haknkrajc na směrovce Fw-190 a hned se ptal, co to má znamenat. Mizernou ruštinou mu bylo vysvětleno, že se jedná o minimaketu - tedy přesnou zmenšeninu skutečného letounu a u té musí být dodrženy barvy jako na originálu, jinak by to vypadalo jako Stalin bez vousů. Kupodivu zvláště ten poslední argument asi zabral, on to pochopil, pohledem spočinul na dvou Jacích a řekl: "Charašo".

V roce 1969 se na Riviéře konala soutěž minimaket, kde již většina z nich byla v měřítku 1/20. Souběžně s nimi však tam ještě také létaly starší minimakety o rozpětí do 400 a do 600 mm. Přijeli modeláři z Frenštátu, z Prahy, z Brna, Střelic, Hustopeč a také dva účastníci ze Slovenska, Jak Kuchta a jeho kamarád Paĺo. Soutěž probíhala za krásného počasí a zvítězila malá dvacetinka Fokker Dr.1. Tento "Dreidecker" byl velmi jankovitý model, téměř nestabilní a až po týdnu zalétávání se jej podařilo seřízení tak, že malý tříplošník zpočátku velmi strmě a skoro bez zatáčky stoupal do výšky asi 20 m, pak přešel do horizontu a slušně v zatáčce doklouzal na zem. Čas 36 sec po startu z ruky a podobný po startu ze země mile překvapily. Hezkou reportáž, včetně fotek pak v Modeláři zveřejnil Ota Šaffek. Celou atmosféru soutěže, zvláště pak účast Slováků popisuje povídka „Ukaž ako“ v knize Dvacetinky. Přestože bylo bezvětrné počasí, tak některé minimakety přistály na stromech na pokraji blízkého lesoparku, jiné na olších u řeky Svratky nebo na uzavřené Nuda pláži mezi slunícími se dámami. Bylo jasné, že na příští soutěže musíme najít jiné větší místo, ale pokud možno stejně dobře chráněné před větrem.

Takže na jaře 1970 se již létalo v Mariánském údolí v Líšni. Na soutěž poprvé přijel Dušan Sedlár z hezkou dvacetinkou Fokker E-III a pozval nás na Trnavskou 1. světovou, která se konala v druhé polovině srpna. Soutěže v Trnavě se staly legendou, nešlo jen o těch deset ročníků vlastní soutěže, ale především o krásnou atmosféru modelářských dovolených strávených v přátelském prostředí v přírodě, nikomu tam nevadilo spartánské ubytování ve staré hájovně nebo v chatkách, naopak parta si přímo libovala v koupání na přehradě Boleráz, ve výletech do Trnavy a Piešťan, pátečních návštěvách vinárny v Horných Orešanoch a sobotních táborácích. Prvním vítězem se stal Petr Ventruba - posledním letem „jeho Morane AS“ (stavěl jej jeho mladší bratr Pavel) časem přes 5 minut. Nádherné lety mezi hejny vlaštovek jeden rok předváděl Karel Ludvík se svým malým Thulinem, hezky létal Polda Wallek se svým Sopwith Triplane a ještě lépe se stejným typem Sáša Hladík. Jeden ročník vyhrál Luboš Koutný se svým Buzzardem, další pak s z plovákovým SF-4 a s malým Fokkerem D-VIII, ve velkém stylu zvítězil Leo Pazdera s krásným Be-2c. Nádherné minimakety předvedli soutěžící z Frenštátu a Karviné, pozadu nezůstali ani mladíci z Brna - Tonda Alfery a Mirek Kuba s tříplošnými tandemi Avro a hlavně s výborně létajícími Canardy, jejich kamarád Šustr a velký konkurent Osvald Janisch. Na jednom ročníku bylo v na Políčku až 7 Fokkerů D-VIII. Pánové Šmahel a Sviták tam také zorganizovali školení bodovačů dvacetinek. Dušan Sedlár na Poličko přivedl i takové celebrity jako byl několikanásobný mistr světa v akrobatických modelech Jožo Gábriš, vicemistr MS v pokojácích Karol Rybecký, veterán z druhé světové války mjr. Mikuláš Lysický a mistři světa v raketovém modelářství z pořádajícího klubu LMK Trnava Peter Krajčovič a Michal Madarás, který také soutěžil s modelem Hergt. Dalšími soutěžícími byli Jožo bunta z Trnavy a Dolfi Mikšík z Bratislavy. Celkovou atmosféru popisuje povídka "Prima brácha" v knize Dvacetinky.

Narůstající počet soutěží dvacetinek umožnil i sestavování celoročních žebříčků nejúspěšnějších modelářů v této kategorii. Na čelních místěch těchto žebříčků se postupně objevují Polda Wallek s Triplane, Koutný se Spitfire Mk.VIII HF, Karel Ludvík s He-100D, Inka Kratochvílová s Itohem, Zdeněk Vávra s Mustangem P-51D a P- 39Q , Leoš Pazdera s Be-2c, atd. Ano, sedmdesátá léta byla zlatým věkem dvacetinek. Na soutěžích v Brně se sešlo až 50 (!) minimaket, podobné to bylo také na krásných soutěžích pořádaných ve Frenštátě, v Karviné, v Ostravě, v Borači a ve Vyškově. Kvalita dvacetinek prudce stoupala, nesmírně se zlepšila maketovost a také letové výkony. Luboš Kočí zajistil LMK Brno II mimořádně kvalitní gumu Pirelli a to se velmi pozitivně projevilo na výkonech dvacetinek Šáši Hladíka, jeho slečny Magdy Pekárkové, Tondy Alferyho, jeho kamaráda Šustra a Zdenka Holuba.

V té době se již také objevily první soutěže halových minimaket - oříšků. Zkušenosti z dvacetinek se velmi dobře promítly do výsledkových listin. Junior Tonda Alfery se svým Albatrosem D-II vítězil na většině soutěží a tak se rozhodl postavit tento i jako dvacetinku na soutěže do Trnavy. Právě zde si ověřil, že některé typy výborné pro kategorii M-oř jsou pro M 1/20 nevhodné, Albatros jako dvacetinka neoslnil, nejprve skončil na okraji lesa ve větvích - později byl darován domácímu Jožovi Buntovi.

Nebylo to však jen období naprosté idyly. Někteří soutěživí jedinci ve snaze získat za letovou část tolik bodů, že je nikdo nemůže překonat, šidili maketovost ve snaze maximálně ušetřit váhu, zlepšit stabilitu a letové výkony svých dvacetinek. Bylo jasné, že pravidla poplatná původním americkým již nevyhovují. Začaly se vést diskuse o nových pravidlech a vznikly dva návrhy: jeden v Brně, druhý ve Frenštátě. Každý měl svoji logiku, ale vzájemně byly neslučitelné. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo, vedení Svazarmu pověřilo trenéra maket Z. Kalába, aby tento o pravidlech rozhodl. Člověk, který nikdy na žádné soutěži dvacetinek nebyl, zatížený systémem bodování upoutaných maket, vzal z každého návrhu část a udělal z toho paskvil. Dva roky jsme pak měli naprosto nesmyslná pravidla. Část minimaketářů tato situace otrávila a oni pak přešli na jiné kategorie. Nakonec po protestech z více stran byl na zasedání ústřední modelářské komise přizván Luboš Koutný, který vysvětlil, že dvacetinky jsou něco jiného, než upoutanci a jen těžko nám může radit někdo, kdo soutěž dvacetinek nikdy neviděl. Slovenští zástupci nakonec rozumně navrhli, aby si minimaketáři vytvořili nová pravidla sami a pokud se na nich dohodnou, tak jim tato budou schválena.

..... pokračování příště

Lubomír Koutný